Přivolání na pamlsek není vztah, ale obchod
aneb
když nemáš se psem skvělý vztah, ani pamlsek to nezachrání

Možná to znáš. Pes běží někde po louce, něco ho zaujme a ty na něj začneš volat. Pocem. Ke mně. No tak pojď. Hlas je čím dál ostřejší, tělo napjaté a možná se i rozběhneš za ním.

A pes nepřijde. Naopak se často ještě víc vzdálí.

Teď se na chvíli zastav a zkus si položit jednoduchou otázku. Šel bys k někomu, kdo na tebe křičí a působí nepříjemně?

Nešel.

A přesně v tom je ten úplně nejzákladnější problém.

Ve skutečnosti psa nevoláš k sobě. Snažíš se ho zastavit. Přerušit. Ovládnout. Je v tom tlak. Okamžitě přestaň a vrať se zpátky. Jenže pes tohle nevnímá jako pozvání. Vnímá to jako nepříjemnou energii, která k němu přichází. A jeho přirozená reakce je se vzdálit.

Pes nepřemýšlí ve slovech. A nerozlišuje, jestli říkáš pocem nebo ke mně, pokud ho to někdo předtím nenaučil. Ta slova sama o sobě pro něj nic neznamenají. Vnímá tón hlasu, napětí v těle, směr pohybu a celkovou emoci. To je pro něj skutečná informace.

Když jsi naštvaný, podrážděný nebo zoufalý, nejsi pro něj místo, kam by chtěl jít. Jsi něco, čemu je lepší se vyhnout.

Další častá věc je, že se za psem rozběhneš. Pes se vzdálí a ty jdeš nebo běžíš za ním. Tím mu ale říkáš jediné. Honím tě. Pro psa je to buď hra, nebo tlak. V obou případech se od tebe nevzdaluje navzdory tomu, co děláš, ale právě kvůli tomu, co děláš.

Je ale fér říct ještě jednu důležitou věc. Ano, někdy je potřeba psa zastavit důrazněji. Třeba když se blíží silnice, jede auto nebo se řítí jiný pes. V takové chvíli dává smysl použít jasný, pevný hlas. Krátké stůj, které má váhu.

Tohle ale není přivolání. To je zastavení.

A právě v tom má spousta lidí zmatek. Zastavení a přivolání jsou dvě různé věci.

Nejdřív psa zastavíš. A teprve potom ho zveš k sobě.

A to pozvání by mělo být něco, čemu se těžko odolává.

Mělo by to být jako zajímavá výzva. Něco živého, co psa vtahuje.

A hlavně z toho musí být cítit tvoje náklonnost. To, že ho opravdu vnímáš. Že o něj máš zájem. Ne proto, že ho chceš mít pod kontrolou, ale proto, že chceš být s ním.

Pes přirozeně následuje toho, komu důvěřuje. Toho, u koho si je jistý vedením. A to vedení musí být srozumitelné.

Pokud jsi pro psa nesrozumitelný a neumíš ho vést v jednoduchých situacích, nikdy vám to nemůže fungovat v těch složitějších. Třeba právě ve chvíli, kdy ho voláš od něčeho, co je pro něj opravdu zajímavé.

V tu chvíli srovnává. To, co má před sebou, a tebe.

A pokud pro něj nejsi tím, ke komu chce jít, je jeho volba logická.

Celé přivolání psa je o vašem vztahu. Je na něm krásně vidět, jak to k tobě pes skutečně má, ve chvíli, kdy v ruce nedržíš pamlsek.

Proto se tady bavíme o přivolání bez pamlsků. Zavolat psa na pamlsek není žádné umění. To není vztah, to je obchod.

Pokud chceš psa uplácet pamlsky, prosím. Do jisté míry to funguje.

Ale nemá to nic společného s dobrým vztahem mezi vámi.

Já taky přijdu, když budeš mít řízek, dort nebo deset tisíc korun. Přijdu hned. Ale nemá to nic společného se mnou a tebou. Nezajímáš mě ty. Zajímá mě to, co držíš v ruce.

A přesně takhle to pak vypadá i se psem. Když máš, přijdu. Když nemáš, nezajímáš mě.

Tohle není vztah, který bys chtěl žít. Ani se psem, ani s člověkem.

Zkus se na to podívat jinak. Přivolání není povel. Je to pozvání. A otázka je, jestli jsi někdo, ke komu chce pes jít. Ne proto, že musí. Ne proto, že za to něco dostane. Ale proto, že je mu s tebou dobře.

Zkus mluvit tak, jako bys zval kamaráda, ne jako bys někoho peskoval. Uvolni tělo, zjemni hlas, nepřenášej na psa tlak. Klidně se otoč a jdi opačným směrem. V tu chvíli se z tebe nestává hrozba, ale něco zajímavého, co se vzdaluje.

Nevytvářej situaci, ve které bys ty sám nechtěl přijít.

Pes nepřichází proto, že musí. Přichází proto, že chce. A právě v tom je ten zásadní rozdíl, na kterém stojí úplně všechno.